Čím starší jsem, tím víc mám ráda teplo. Každou zimu jsem si přála zůstat doma, zachumlaná v dece a nevylézat, dokud venku nezačnou zase kvést květiny. Jenže to jsem netušila, že nás zachvátí pandemie a vláda nám všechno zavře. Tři měsíce karantény a mně pomalu začalo docházet, že je hrozně škoda necestovat a neužívat si života jen proto, že zrovna venku padají trakaře nebo se chumelí a nejde vidět ani na krok.
Chtěla jsem to změnit a začala jsem přemýšlet, jak naložím se svým volným časem. A právě v tu chvíli, jako na zavolanou, přišla od X-Challenge výzva Koruna Česka. Cílem bylo vystoupat 7 vrcholů nejvyšších pohoří Česka v (pod)zimním období a překonat se u plnění výzev. Neváhala jsem ani minutu a přihlásila se.
Vítejte u seriálu z akce Koruna Česka 2020 od Thu Huong Tranové!
Sledovat ji můžete na Instagramu jako @maylapetite
Další ročník Koruny Česka probíhá od 1. prosince do 28. února 2022
Vrchol první: Klínovec
Kde jinde začít než tady u nás na severu? Za svůj první vrchol jsem si vybrala Klínovec. Napsala jsem kamarádovi, zda by do toho nešel se mnou. Nikdy předtím na horách nebyl (alespoň ne na delší dobu), nebivakoval a ani na to (kromě obřího spacáku) neměl vybavení, ale protože je pro každou srandu, popůjčoval si potřebné věci, nasedl na vlak a přijel za mnou do Mostu.
S krosnou na zádech jsem zamávala rodičům a vyrazila směr nádraží, kde jsem Jindru vyzvedla. Cestou jsem si uvědomila, že nemáme čím zapálit bombu, a tak jsme ještě rychle skočili na benzínku koupit zapík.
První zastávkou na naší expedici à la Willy Fog byla dominanta našeho města – hrad Hněvín. Nahoře strašně foukalo a nebylo nic vidět, pomalu ani ten hrad ne. Posilnili jsme se šálkem čaje a pokračovali dál. Někde na okraji města okolo nás projelo auto. Přišlo mi divné, že projíždí zrovna tudyma, ale neřešila jsem to. Asi o pár set metrů dál jsme narazili na kyblík plného krvavého masa.
„Nemyslíš si, že je to lidské maso, že ne?“ snažila jsem se uklidnit.
„Kdo ví.“ odpověděl Jindra nonšalantně.
Přidala jsem na kroku, protože jsem na tom místě nechtěla být už ani vteřinku. Ještě, že se mnou šel Jindra, nevypadalo to tu zrovna nejlíp. A to sychravé počasí tu strašidelnou atmosféru jenom umocňovalo.
Kolem čtvrté se začalo smrákat a my stále nevěděli, kde budeme spát. Čelovku jsme měli jen jednu a mlha byla tak hustá, že jsme sotva viděli na krok před sebe. A tak jsme šli a šli, až jsme narazili na krásný kamenný přístřešek, kde by nám nemusela být ani taková zima. Rychle jsme zalezli do spacáků a jakmile jsme zhasli čelovku, obepnula nás nepropustná tma. Opravdu zvláštní pocit, nic nevidět.
Ráno se nám vůbec nechtělo ven, ale na Klínovec to bylo ještě nějakých 60 km. Rychle jsme se sbalili a vydali na cestu. „Takhle nikam nedojdeme, jestli budeš sbírat všechen bordel, co najdeš.“ poznamenal Jindra, když jsem se už asi po desáté sehnula pro plechovku od piva. Od místních jsme se dozvěděli, že jsou to nejčastěji cyklisté, kteří odhazují bordel, protože to nemají kam dát.
30 km hned první den po covidu dalo Jindrovi značně zabrat. Celý den pak přemýšlel, jak bychom si cestu mohli zkrátit. A chvílemi dokonce uvažoval, že by se ode mě odpojil. Představa, že spím někde úplně sama, mě vyděsila. „Už jenom kousek a jsme tam!“ povzbuzovala jsem ho tak dlouho, dokud jsme nenašli útočiště před večerním deštěm. Trvalo to jen 41 km!
Déšť nám padal do očí tak, že jsme prakticky neviděli na cestu. Rozmazaně jsem viděla zastavovat auto. On se nad námi někdo smiloval! Úsměv mi však okamžitě ztuhnul, když jsem za staženým okýnkem viděla nápis POLICIE na reflexní vestě obou pánů.
„Co tady proboha děláte? Doufám, že nejdete na protesty?“ Z našich pohledů jim bylo jasné, že nemáme ani tušení, o čem mluví. Chvilku nechápavě kroutili hlavou, že v takovém nečasu chodíme po horách, a pak nás nabádali, abychom se co nejdřív schovali před deštěm. Nakonec jsme si ustlali na autobusové zastávce v nedaleké vesnici Měděnec. Tentokrát jsme měli světla až přespříliš.
Další den jsme se vydali na cestu kolem sedmé. Nestačili jsme se ani pořádně pokochat východem slunce a už nám zastavuje paní, že nás trošku popoveze. Na rozloučenou nám ještě do rukou vrazila čerstvě natrhaná jablka.
Poslední 2 km! Povětrné podmínky byly příznivé, a tak jsme na vrcholu vítězoslavně vypustili papírového draka. Tomu se však moc nechtělo a lenivě se držel při zemi.
Vrchol druhý: Smrk
Sotva jsem přijela domů a už zase utíkám do hor. Na X-Challenge seznamce se totiž objevil inzerát shánějící parťáka do Rychlebských hor a Jeseníků. Slovo dalo slovo a ve čtvrtek mě vyzvedává Martin před Sapou a vyrážíme směr Ramzová.
Chvíli jsme seděli na parkovišti a pozorovali, jak nás pohlcuje mlha a stromy sténají, zatímco se meluzína snaží dostat dovnitř našeho auta. Trvalo nám půlhodiny než jsme nabrali odvahu a konečně vyrazili po červené na Smrk.
Začali jsme prudce stoupat a já se pod náporem větru málem zkutálela zpátky na startovní čáru. Kdyby na stromě nevisela cedule s nápisem SMRK (vrchol) 1 126 m, nejspíš bych se ani nezastavila a pokračovala dál v cestě. Rozhlédla jsem se okolo sebe a začala se smát. „To přece ještě není ono, ne?“ Nechtěla jsem tomu prostě věřit. Neměla bych taky něco vidět, když stojím na nejvyšším bodě hor?
Vrchol třetí: Králický sněžník
Králický Sněžník byl na mém bucket listu už dlouho. Pořád jsem o něm mluvila a doufala, že tím někoho ze svých známých nadchnu natolik, že se mnou pojede na opačnou stranu republiky. Bohužel 3 hodiny cesty v roušce všechny odradilo. Díkybohu za tuto akci a lidi, kteří mají rádi výzvy! Martin je jeden z nich. A jelikož už jsme se táhli takovou dálku, byla by škoda nespojit Smrk i s dalšími vrcholy na severovýchodě.
Ještě jedna památeční selfie a vyrážíme hledat nějaký vhodný přístřešek na spaní. S každým naším krokem pršelo víc a víc. Už ani větve stromů nás před deštěm neochránily. Vytahujeme ponča a snažíme se co nejvíc vyhýbat kalužím. Začalo se stmívat… a nakonec padla tma úplně. Martin byl někde pár metrů přede mnou. Myslím. Nevím. Nevidím. Ani s baterkou ne. Najednou jsem zahlédla kužel světla. Civilizace!
Z chaloupky vyšla kouzelná babička a pozvala nás na teplý čaj. Taková nabídka se jednoduše neodmítá. „Kdepak hodláte spát?“ Náš plán na spaní někde venku – a v lepším případě v krytém přístřešku – se jí moc nezamlouval. Naopak ji přimněl jít nahoru povléknout postele… jen tak pro jistotu.
A jak jsme tam tak seděli, popíjeli čaj a stěžovali si na koronu, vytáhla paní domácí člobrdo. Taková nostalgie! Čas utíká rychle, když se člověk baví. Bylo mi tak příjemně, že už se mi ani nechtělo nazouvat moje mokré pohorky. Naše odhodlání spát v divočině bylo čím dál menší a my se nechali zlanařit nocí v suchu.
Druhý den jsme se ještě za tmy potichu vyplížili ven, abychom paní domácí nevzbudili. Byli jsme odhodlaní stihnout východ slunce na Králickém Sněžníku. Čím víc jsme stoupali, tím rychleji nám slunce bylo v patách. Úplně na vrcholu nás ovšem opět přátelsky obejmula mlha, takže jsme z výhledu měli velký kulový.
Zato u slůněte, kombinace vycházejícího slunce a mlžného oparu byla naprosto magická. Martin přešlapoval z místa na místo. Bylo vidět, že už by rád šel. Přece jenom bylo asi -5°C. Chtěla jsem zachytit tento moment na fotku, když tu najednou mi před obličejem prolítlo něco zeleného. Chvilku mi trvalo, než jsem pochopila, že mi utíká moje pláštěnka na krosnu. Ale nebojte, moc daleko se naštěstí nedostala.
Cestou dolů začalo Martinovi zlobit koleno. Došli jsme tedy do nejbližší vesnice, ale autobus jel nejdříve až za hodinu. Ze srandy jsem zvedla palec nahoru a k mému překvapení zastavilo hned první auto, které projíždělo touhle zapadlou vesničkou. Měli jsme štěstí, protože pán se zrovna vracel ze svého ranního výběhu na Kraličák a odvezl nás až do Hanušovic, kde jsme si cestou na nádraží stihli stopnout další auto, nebo spíš dodávku.
Patřila mladému klučinovi, který se nedávno asi po pěti letech v Austrálii vrátil zpátky do Čech se svoji manželkou. Dlouho prý uvažovali, jestli u protinožců nezůstat, ale představa, že by vychovávali děti bez přítomnosti prarodičů, se jim nelíbila, a tak nasedli na letadlo, dokud to ještě šlo. Koupili si starou dodávku, kterou chtějí předělat na cestovní karavan, a v ní pak jezdit po Evropě.
Na mapách.cz jsme zjistili, že směrem na Praděd, kam jsme také chtěli vyšlápnout, je zrovna uzavírka mezi Bělou pod Pradědem a Videlským sedlem. Takže abychom se dostali k Pradědu, museli bychom objíždět skoro celé Jeseníky. Martin strašně nerad řídí, takže 64 km tam a pak ještě 4 hodiny cesty domů pro něj nepřipadalo v úvahu. Nedokázala jsem zakrýt své zklamání. Byl teprve pátek a celý víkend před námi.
Martin se mě snažil místo toho nalákat na západ slunce na protějším Keprníku a dokonce byl ochotný vjet na cyklostezku, aby nám zkrátil výšlap. Když však viděl auto lesní správy, rychle hodil zpátečku a vycouval zpátky na parkoviště.
Na Keprník jsme to ale přece jen vzali zkratkou – furt rovně a bez jakýkoliv zatáček po druhé nejdelší sjezdovce v ČR s převýšením asi 550 m. Lyžarská střediska už se pomalu připravovala na zimní sézonu a spustila svá snežná děla. Když jsem se konečně vydrápala na konec sjezdovky, čekala mě odměna v podobě teplé gulášové polévky z restaurace na Šeráku. Majitelé totiž udělali z předsíně jakýsi samoobslužný bufet s občerstvením.
S čajem v ruce jsem kráčela dál po zasněžené stezce za naším posledním checkpointem. Nikdo nikde. Jen my a hory!
