Bez dopravních prostředků, bez bydlení, bez peněz, bez plánů. Občas bez map, občas bez signálu a občas s vybitým mobilem. S cizími lidmi na neznámých místech.

Jsou prostě akce, které jsou moc dokonalé na to, aby na ně stačilo jen vzpomínat.

Tímto reportem z X-Challenge: Objev Česko 2020 vás chceme nejen inspirovat, ale hlavně motivovat, abyste se přihlásili na další X-Challenge akci!

Další ročník akce Objev Česko se koná od 8. do 15. srpna 2021 a už se můžete registrovat na x-challenge.cz/objev-cesko-2021/

Autoři: FULITÝM: Zdeněk Kasner, Veronika Vávrová, Sylvie Hudečková

Den -194 – úterý 28. 1.

Hlásím se na akci s názvem Jarní X-Challenge. O akci vím akorát to, že účastníci si sbalí zásoby na týden a vyrazí do přírody spát pod širákem, potkávat lidi a plnit výzvy. To zní samo o sobě tak dobře, že úmyslně nic neplánuju, abych se nepřipravil o překvapení!

Den -14 – neděle 26. 7.

Z akce už je kvůli nečekaným událostem „Objev Česko” a místo v dubnu začíná v srpnu, ale i tak už se neúprosně blíží. Nemám žádné parťáky, a tak píšu inzerát do facebookové skupiny X-Challenge Seznamka. Získávám osmnáct lajků, sedm srdíček… a nula parťáků. Pořád ale čekám, že jestli si nenajdu někoho do dvojice těsně před akcí.

Den -1 – pátek 7. 8.

Objevuju čtyři dny starý infomail od organizátorů o tom, že máme co nejdřív nahlásit týmy. Nepanikařím, píšu kamarádce Verče a ptám se, jestli pořád platí její nabídka, že mě může přibrat do týmu s její kamarádkou Sylvou, kterou jsem do té doby nepotkal. Holky mě berou – a hned z jedné z prvních zpráv ve společné konverzaci poznávám, že takový tým jsem potřeboval:

Den 0 – sobota 8. 8.

V Praze na náplavce probíhá den před startem seznamovací akce pro týmy. Opékáme virtuální buřty nad virtuálním ohněm, zpíváme s kytarami a ukulele a těšíme se na zítřek!

Den 1 – neděle 9. 8.

Na startu v karlínských Kasárnách rozhlašuju, že mám v týmu dvě holky, jednu jsem ještě nikdy neviděl a obě dorazí co nevidět autem z Pálavy. Lidi na mě koukají s nedůvěrou, ale sponzoři mi naštěstí věří, takže mi dávají jídlo zdarma pro celý tým.

Deset minut do začátku, Verča se Sylvou doráží na místo. Sotva stíháme první společnou fotku našeho týmu a – 12:00, STARTUJEME!

A co teď, sprintujeme?!

Skoro… teda, vlastně… ani ne. Nejdřív jdeme dokoupit zásoby na celý zbytek akce. Teprv v supermarketu Sylva zjišťuje, že si podle pravidel máme vzít jídlo na celý týden s sebou.

Pak začínáme trochu plánovat trasu. Padesát checkpointů po celé republice, příležitost poznat neznámá místa…

„Co vyhlídka Máj? Ta je blízko.“

A tak je rozhodnuto – vyrážíme směrem na jih.

Shodujeme se, že chceme jezdit co nejvíc stopem. Jedeme proto na Malou Chuchli, kde s Verčou připravujeme ceduli, zatímco Sylva si sedá se zdviženým palcem na kraj chodníku. Asi po čtvrt hodině zastavuje dodávka. „Sylvi, jedem!“ Zjišťujeme, že Sylva při stopování usnula – naštěstí se jí to povedlo s palcem nahoře.

Zatímco Sylva dohání spánkový deficit v nákladovém prostoru, povídáme si s řidičem. Dozvídáme se, že je to bývalý strojař a teď provozuje mléčný bar a organizuje kurzy mužské spirituality. Přesně takové lidi člověk pozná jen při stopu.

Dnešní denní výzva spočívá ve vyměňování vtipů s kolemjdoucími. Sylva si nebere servítky a každého turistu zastavuje se slovy: „My vám musíme říct vtip!” Prodíráme se přitom s krosnami mezi lidmi, co sem vyrazili nalehko na vycházku, a připadáme si vtipně nepatřičně.

Z vyhlídky scházíme do vesnice a vidíme, jak na protějším poli jezdí kombajn. Sylvu hned napadne, že můžeme splnit výzvu s řízením traktorů (a podobných vozidel), a jde neohroženě přímo za řidičem. Chvilku vyjednává, kombajnista couvá, a pak ji najednou pouští za volant!

Povzbuzeni úspěchem se rovnou snažíme navázat výzvou „Podoj si krávu” a vyptáváme se místních. Většinou krávu ale buď nemají, nebo ji mají zrovna na pastvě.

Určujeme si jako další checkpoint lom Špic a snažíme se k němu dostopovat po okresních silničkách. Na jedné z křižovatek projíždí kolem autobus. Zdviháme automaticky palec… a bus zastavuje! Sylva do něj leze a ptá se řidiče: „Fungujete prosím i jako stop?“ S Verčou už skoro dostáváme záchvat smíchu, když vidíme, že řidič mává rukou a pouští nás dovnitř!

I díky autobusu dorážíme brzy k lomu, kde potkáváme tři další týmy. Odvážlivci skákají do vody z pětimetrové skály, ostatní se jdou koupat ze břehu.

A pak se jde do naha! Jednou z dalších výzev je totiž Adam a Eva. Už za šera fotíme skupinové foto na břehu a pak lezeme do vody znova, bez plavek. Jsme nazí ve vodě v lomu s deseti lidmi, co jsme potkali před půl hodinou, a ohromně si to užíváme!

Kompozici jsme ladili tak dlouho, až padla tma.

Vykoupaní zaleháváme a obdivujeme hvězdnou noční oblohu. To jsme opravdu teprv v poledne začínali?

Den 2 – pondělí 10. 8.

Hned ráno nám dochází pitná voda a tak prosíme o vodu prvního člověka ve vesnici. Pán nás hned ochotně zve k sobě na zahradu a ukazuje nám navrch podepsané fotky s jeho oblíbenými hráči fotbalové Slavie.

Z výzev v appce nás pořád nejvíc láká dojení krávy. (Mě tedy láká i výzva ujít 50 kilometrů za 24 hodin, ale jsem přehlasován zbytkem týmu.) Vyptáváme se proto lidí, kteří nás nakonec posílají do asi čtyři kilometry vzdálené vesnice.

Jen tam naběhnout a podojit je.

Paní, které krávy hlídají , se sice trochu smějí tomu, co po nich chceme, ale mile nám vysvětlují, že to nepůjde kvůli bezpečnostním předpisům. Ani další neúspěch nás neodrazuje – aspoň jsme se prošli bez krosen, které jsme nechali v koloniálu.

Střídavě stopujeme a pochodujeme. V úmorném vedru přicházíme k silnici, která vypadá, že po ní jezdí jedno auto za hodinu… a to jedno auto právě jede! Rozbíháme se k silnici, mácháme zdviženým palcem… Holky za volantem nám vesele mávají zpátky, ale projíždějí dál. Už si hledáme místo ve stínu pod stromem, když vidíme, že se holky vracejí – prý jsme první stopaři, které kdy vezly, a nejdřív ani nepoznaly, že stopujeme.

U vodní nádrže naše nadšení z plánované koupačky opadá. Voda je brčálová a břeh zdobí žabinec všech barev. Chvíli váháme, chceme si zaplavat. Sprcha je ale v nedohlednu, a tak se nakonec rozhodneme si checkpoint uznat i bez ostrůvku a vydat se dál.

Ve Vrbnu znovu prosíme o vodu a znovu jsme pozváni na zahradu. „Chcete se podívat moje papoušky?” Zdvořile souhlasíme v domnění, že majitel chová tak dvě andulky. Po tom, co vcházíme dovnitř, nechápavě zíráme na plné voliéry plné krásných, pestrobarevných papoušků – celkem jich prý chová na dvě stě.

I proto, že dnešní výzva je “Zvědavec”, se vyptáváme na co nejvíc detailů a zjišťujeme, co takové papouškaření obnáší.

Pán nás nakonec bere rovnou i s sebou do Blatné, odkud pokračujeme dál. Ve stopu směrem k dalšímu checkpointu u soutoku Lomnice s Otavou spouštíme naší nacvičenou řeč a jako vždycky pak přidáváme i otázku: „A nemáte náhodou doma krávu?” Řidič se na nás podívá: „No, můj bratr vlastní kravín. Co byste potřebovali?”

Po chvíli už Verča volá bratrovi našeho dobrodince. „Dobrý den, my jsme ti pošuci, o kterých vám teď povídal váš bratr.” Bratr se směje a nabízí nám, že nás zítra vezme cestou ze Zvíkovského podhradí rovnou do svého kravína, že to má stejně po cestě z Prahy. Už ty všechny náhody přestáváme chápat, ale nadšeně souhlasíme.

Podél Lomnice se snažíme jít po červené, ale i s pomocí map trochu bloudíme a na vyhlídku přicházíme se západem slunce.

Holky vytahují hamaky, já se ukládám na karimatku na zemi. Pozorujeme ze spacáků hvězdnou oblohu bez jediného mráčku a pomalu zavíráme oči.

„Podle radaru je tady za 8 minut bouřka,” povídá najednou Verča. Zamumlám: „Podle předpovědi nemá pršet celou noc,” a pozoruju dál hvězdy, zatímco Sylva už v klidu pospává.

Za pár minut se obloha začne zatahovat. „No, můžeme aspoň natáhnout plachtu, kdyby přece jen v noci pršelo,” uznávám. Natahujeme plachtu a v dálce se začíná blýskat a hřmít. „To je daleko…” Interval mezi blesky a hromy se zkracuje a začíná pršet. Házíme si batohy pod plachtu a jdeme se schovat o kus dál pod menší skalní převis. Sice tam na nás prší, ale holky utěšuje, že v nejbližších minutách nás může zabít jedině celá skála.

Pod převisem nakonec sedíme víc jak hodinu. Bouřky z celého okolí se stahují nad náš soutok řek, a tak zatímco jedna bouřka doznívá, už přichází další. Sylvě celkem rychle otrne, já se po chvíli nudím, ale Verča se po celou dobu choulí v jedné pozici těsně u skály a odmítá se hnout z místa. Teprve když poslední bouřka odeznívá v dálce, přesouváme se pod plachtu a zalézáme znovu do spacáků. Poprchává nakonec celou noc.

Den 3 – úterý 11. 8.

Po napůl vykácené červené značce musíme pokračovat dál, a to navíc odteď kvůli denní výzvě bez mapy a GPSky. „Pokud nikoho nepotkáš, jdi podle svých instinktů,” pošklebují se nám organizátoři v instrukcích. Trochu nadáváme, protože červená značka se po chvíli ztrácí a my chceme dorazit na jedenáctou na náš domluvený sraz do Zvíkovského podhradí. Jenže 1400 bodů je 1400 bodů… Aspoň je ale ještě příjemný chládek, jde se nám pěkně a holky se mi smějí kvůli mému mapovému absťáku.

Po chvíli červenou zase nacházíme, akorát že vede kolmo na naší dosavadní cestu. Instinkty nás vedou doleva, ale nakonec se vydáváme doprava. Po chvíli narážíme na prvního člověka. „Dobrý den, jdeme prosím dobře do Zvíkovského podhradí?”. „Ne, jdete přesně na opačnou stranu.”

Vracíme se zpátky a rozhodneme se naše instinkty příště poslouchat.

Protože máme nakonec ještě chvíli času, schováváme si batohy u jedné hodné starší paní a vyrážíme rychlou chůzí na Zvíkov. Kupujeme pohledy, fotíme pár fotek a s lehkými zády i celkem zapadáme mezi místní turisty.

Přesně ve chvíli, kdy vyzvedáváme batohy zpátky, přijíždí i majitel kravína. Je to pohodář, sám i v pokročilém věku prý často stopuje, a naše plány ho nevyvádí z míry. V kravíně nám bez okolků dává holinky a posílá nás do dojírny, kde si nás berou na starost místní zaměstnankyně.

A pak už to jede: dezinfekce, odstřik, znova dezinfekce, otřít, nasadit dojičku, odsát mléko, vyčistit, „…a můžete na další!”. Rozhlížíme jak Alenky v říši divů, ale snažíme se působit jako zkušení zaměstnanci.

Krav je v kravíně kolem 650 a byly prý vyhlášené nejhezčími krávami v republice. Do dojírny chodí po šesticích, a tak si jich každý stihneme podojit rovnou osmnáct! Po půl hodině máme dost – vylézáme zase ven a dostáváme jako výslužku litr čerstvého mléka.

Další cesta je i bez mapy naštěstí docela jednoduchá – stopujeme si auto do centra Tábora a jdeme do infocentra. Zaměstnankyně jsou trochu vyvedené z míry, když jim vysvětlíme, že nám nesmějí ukazovat mapu, ale nakonec nám i radí ohledně míst na spaní.

Stezkou údolím Lužnice docházíme až k chatě Harrachovka, kterou nám doporučili v infocentru. Jídla sice ještě máme dost, ale potřebujeme si dobít mobily a nabídka hotových jídel vypadá moc lákavě, a tak si zdůvodníme jednu koupenou večeři jako morální vzpruhu po včerejší náročnější noci. Za kemp už ale platit nechceme, a tak se za tmy vydáváme ještě o kus dál k přístřešku v lese.

Den 4 – středa 12. 8.

Ráno si vyhrazujeme chvilku, abychom okolí přístřešku uklidili pro dnešní výzvu Naplň pytel, a vyrážíme zpátky údolím směrem k Táboru.

Za Táborem nás na chvilku stopařské štěstí opouští. Všichni odbočují k nedalekému rybníku a na přímém slunci stojíme přes půl hodiny, než nám někdo zastaví.

„Půl hodina? To přece nic není…” směje se nám řidič. Pravda, jsme asi jen zhýčkaní všemi těmi předchozími instantními stopy. Holky to ale opravdu vyčerpalo a v autě si dávají šlofíka.

V Želivi nabíráme energii na trávníku u místního kláštera a vyrážíme prozkoumat místní kapličky. Do appky navíc přibyla nová výzva Přebroď řeku, což nám hraje do plánů, protože nám zrovna jedna stojí v cestě.

Ze Želivi míříme k silnici na Humpolec s plánem dostat se tam k nájezdu na D1. Silnice vůbec nevypadá nadějně, skoro nic po ní nejezdí… Na zdvižený palec nám ale zase staví auto tak do pěti minut. Vyprávíme řidiči náš příběh a přecházíme k další výzvě „Přespi za pecí”. Probíhá to nějak takhle:

„Máte doma pec? A moh-”

„Mám, chcete ji vidět?”

„Jakože VÁŽNĚ?”.

Ani ve snu by nás nenapadlo, že to půjde takhle jednoduše. Pán, vrtač studní a bývalý kamioňák, nás přiváží k sobě domů. Všude má uklizeno, čisto, spousty místa, dřevěné podlahy, velká zahrada s trampolínou…

Jako v pohádce

Když se všeho nabažíme, Sylva si lehá na pec a zkouší, jaké by bylo tam přespat. Potřebujeme ještě pokračovat dál, takže se nechceme zdržovat přes noc, ale výzvu si tím uznáváme – věříme, že by nás tam pan majitel přes noc klidně i nechal.

Jako by toho nebylo málo, majiteli se navíc hodí dojet do Jihlavy, a tak se rozhodneme nechat se přiblížit k dalšímu checkpointu – zřícenině hradu Rokštejn.

Kousek za městem začínáme stopovat na jinak skoro prázdné silnici. Jede první auto, máváme palci… a jak jinak, auto zastavuje. Slečna jede s nákupem domů jen napůl cesty, ale hází nás až do vesnice poblíž zříceniny. „A dávejte si pozor, prý tam straší!”

Cestou za soumraku po zarostlé pěšině vymýšlíme strašidelné historky. Nejdřív jen proto, abychom postrašili Verču, postupně nám na ně ale všechno nahrává: pomníček u cesty se smrtí z neznámého důvodu („Co ten chlap musel udělat, spadl tady do louže?”), protijdoucí chodec s očima vyvalenýma tak, jako by právě viděl ducha, cyklista opírající se vší silou do pedálů…

Dojem umocňuje i samotná zřícenina.

Točíme „strašidelné” video související s místní výzvou, rozestýláme si přímo na hradbách a usínáme s vyhlídkou na noční oblohu, kterou každou chvíli zpestřuje nějaká ta padající Perseida. Já a Verča si hovíme na nafukovačkách, jen Sylva má se svou tenkou pěnovou karimatkou na hradebních kamenech trochu tvrdé spaní…

Den 5 – čtvrtek 13. 8.

Na dnešek vychází jediný pevný bod naší celé cesty – dostat se v jednu odpoledne do Brna, aby se Verča mohla zapsat na VŠ. Budík nás budí v 5:45, ale obzor nám zaclání menší kopec, a tak ještě půl hoďky jen mžouráme ze spacáků. Pak nás ale konečně zalejou první sluneční paprsky…

Vařím holkám snídani a balím si s radostnou vyhlídkou, že toho dneska stihneme hodně ujít. Holky si ale ze zříceniny dělají kosmetický salón, čemuž jen pobaveně přihlížím a aspoň zapisuju přitom splněné výzvy do appky. Na další cestu nakonec vyrážíme až po osmé, kdy už sluníčko zase slušně připaluje.

Dorážíme do Bítovčic, první dnešní větší vesnice. Desátá dopoledne, osmdesát kilometrů od Brna… „Nejvyšší čas stopovat na zápis”, myslím si. Ale podle holek je prý právě teď ten správný čas tady splnit jednu z dalších výzev – vyhlásit něco do obecního rozhlasu. Hned na kraji vesnice se proto vyptávají, kde je tu paní starostka. Nevypadá to příliš nadějně, bydlí až na druhém konci vesnice a za chvíli prý vyráží do Jihlavy.. Čekám s batohy na zastávce a už promýšlím, kam pak vyrazíme stopovat.

„Na obecním úřadě je prý paní účetní, ví o nás a můžeme si klidně něco vyhlásit!”

„No tak super, je to tady pět set metrů po sil-”

Ani to nestačím doříct, protože holky už stihly stopnout první projíždějící auto.

„Hodíte nás prosím na obecní úřad?”

„Ale vždyť je to tady za zatáčkou…”

„No to nevadí!”

Nabíháme s dobrou náladou na úřad a sestavujeme proslov. Paní účetní nám vysvětluje, jak se s rozhlasem zachází. Po chvíli k rozhlasu usedá Sylva a my otevřeným oknem posloucháme:

„Ta-daaam… Ta-daaam… Ta-daaam… Vyslechněte si hlášení. Zdravíme všech 417 občanů Bítovčic. Přejeme krásné dopoledne! Jsme tým, který putuje Českem v rámci soutěže X-Challenge. Důležité hlášení: kuřice, králíky ani jablka neprodáváme. Mějte krásný den! Loučí se Fulitým. Opakuji hlášení…”

Po „opakuji hlášení” Sylva téměř dostává záchvat smíchu. Loučíme se i na úřadě a pokračujeme na výjezd z vesnice. Cestou ještě okolo nás projíždí sama paní starostka a dává nám na cestu čokoládu. „Já se u toho taky občas skoro začnu smát,” dodává. Tenhle týden už nás asi opravdu nepřekvapí vůbec nic.

Stop z vesnice nás hází až k Mekáči u D1. U něj nám instantně staví další auto, které míří přímo do Brna. Zbývá hodina do zápisu a my dorážíme na Mendelovo náměstí.

„Jo a ještě potřebuju na poštu ověřit kopii maturitního vysvědčení,” dodává jen tak mimochodem Verča. Verča běží na CzechPoint, se Sylvou čekáme opodál. „Tak, a ještě musím jít tady za rohem do copycentra.” 12:20, Verča se vrací. „Copycentrum bylo zavřený, ale došla jsem vedle na VUT a poprosila školníka, aby mi to vytisknul.”

Neskutečný! Bereme šalinu a ve 12:45 dorážíme do budovy MUNI. Vrháme se na nejbližší gauč, házíme na něj krosny, hladově strkáme powerbanky do zásuvek a Verča se v klidu začne líčit. „Paráda, jsme tu akorát.“ prohlašuje. Všichni lidi kolem nás mírně nervózní, uhlazení, navonění… Koukáme po nich a přemýšlíme, kolik z nich asi dneska přespávalo na zřícenině.

Po zápisu zjišťujeme, že Sylvě není úplně dobře. Nechceme ale zůstávat ve škole, a tak vyrážíme na sever od Brna směrem k dalšímu checkpointu, Rudickému propadání. Dorážíme nakonec k nedalekému lomu Seč, scházíme dolů k vodě a rozkládáme si věci u břehu. U Sylvy to vypadá na úpal – nic překvapivého v dnešním vedru. Ukládáme ji proto do stínu, dáváme jí studený obklad a něco na bolest hlavy.

Lom vypadá jako velká špinavá louže, ale množství koupajících lidí nás přesvědčuje o tom, že je to jen kal. Zatímco skáču do vody a užívám si krásu lomu, Verča se připojuje na instagramový livestream od X-Challenge. Než se ale dostáváme na řadu, přijíždí k nám organizátor a fotograf Matouš a s ním i pár dalších týmů.

Na břehu se snažíme splnit výzvu „rozdělat oheň na tři sirky”. Větvičkový základ s březovou kůrou ale trochu překombinujeme a daří se nám to až s pátou sirkou. Výzvu si sice neuznáváme, radost z rozdělaného ohně máme ale stejně, a to i přes to, že oheň musíme hned zase uhasit kvůli pravidlům CHKO.

Pozorujeme hvězdnou oblohu, která je téměř dokonalá – až na jeden směr, ten jihozápadní… „Může někdo prosím zhasnout to Brno?!”

Den 6 – pátek 14. 8.

Sylvy stav se nelepší, a tak s ní Verča zůstává u lomu, zatímco se jdu s ostatními týmy podívat na hlavní část místního checkpointu. Nachází se zde jeden z nejvyšších vodopádů v ČR. Bohužel je z většiny pod zemí, ale i tak má místo svou atmosféru.

Po návratu k lomu se loučíme s ostatními a řešíme, co dál. Chceme pokračovat, ale vidíme, že Sylvě teď nejvíc prospěje, když si někde na chvíli v klidu odpočine.

Verča nakonec vyjednává místo v Brně na bytě u jejich společné kamarádky, a tak se vracíme do Brna. Nechce se nám tam Sylvu opouštět, ale nemůžeme ji v tu chvíli o moc víc pomoct a sama nás prosí, abychom vyrazili dál. V rozpačité náladě přejíždíme s Verčou šalinou znovu celé Brno, začínáme stopovat na Tišnov a trochu násilím si spravujeme úsměvy na tváři, aby nám někdo zastavil.

Naším cílem je jeden z checkpointů, vesnice z názvem Dolní Loučky. Do Verči vchází duch Sylvy a snaží se ve všem hledat výzvu. “Nezeptáme se tady, jestli zrovna nepečou buchty?”

Vůni buchet ale nikde necítíme, a místo toho vyrážíme na kopec, odkud je vyhlídka na most Míru.

Na fotce je nejdůležitější ten most za námi

Podle instrukcí k checkpointu se na něj pak vyptáváme pamětníků v místní hospodě. „No jen pojďte, my díky vám aspoň trochu omládneme…” Od pánů se toho dozvídáme spoustu a překvapivě dobře si s nimi rozumíme. Dopíjíme, přecházíme vedle na autobusovou zastávku a vaříme večeři.

Plány, kde budeme spát, za nás nakonec řeší Sylva. Píše, že se její stav nelepší, a tak se rozhodujeme vrátit do Brna za ní.

Našemu rozhodnutí ale moc nepomáhá, že už je půl desáté večer, venku je tma a jediný autobus, co nás ještě dneska může dovést na nádraží na vlak do Brna, jede až za hodinu. Čekáme na zastávce a Verča ještě dojídá večeři, když vtom kolem nás jede auto. Už snad jenom z reflexu zvednu palec. Auto zastavuje! „Hodíte nás prosím do Tišnova na nádraží?” Verča sotva polkne sousto a už se zase vezeme stopem.

Stíháme díky tomu předchozí vlak a za chvíli už jsme potřetí za ani ne 24 hodin znovu v Brně.

Se Sylvou to nevypadá dobře, měříme jí čtyřicítku horečku. Po radě organizátorů Verča volá na 112 s tím, že nám můžou poradit, o co by se mohlo jednat. Operátorka se ale rozhodne rovnou zavolat sanitku. Lidi obsluhující sanitku jsou jediní nepříjemní lidé, co za celý týden potkáváme – stihnou nám vynadat, že kvůli horečce voláme sanitku, a po tom, co Sylvu neochotně vyšetří, s ní zabouchnou dveře a vezou ji do nemocnice…

Den 7 – sobota 15. 8.

Bez Sylvy na bytě to vypadá trochu neradostně, ale aspoň máme čisté svědomí, že jsme ji nenechali ve štychu. Dopoledne nám Sylva z nemocnice píše, že ji po pár prášcích horečka trochu spadla, a tak vyrážíme udělat to nejlepší, co v tu chvíli můžeme – dojet do cíle.

Cestu ven z Brna už máme natrénovanou a vyrážíme stejným směrem, jako včera. Dnešní cíl je jasný: dorazit mezi třetí a pátou do společného cíle v Zemi Keltů u Nasavrk. Mezi stopy zadáváme do appky všechny výzvy, co jsme tam zatím nestihli zapsat. A že jich je!

Stopujeme na docela velkou vzdálenost, po okrescích a v době oběda, a tak se občas stopování nedaří tak plynule, jak bychom si přáli. Rozhodujeme se proto nebrat už další checkpointy a zamířit rovnou do cíle.

Protože jsme se téměř s každým řidičem po cestě vyfotili, počítáme mezitím naše stopy. Dopočítáváme se k neuvěřitelným 35! To, že jsme byli většinu času ve třech, to, že zemi částečně ovládá strach z koronaviru… – nic z toho nám nakonec nezabránilo potkat na cestách ty nejlepší lidi. Jestli se dá najít jedna konkrétní věc, která nám pomohla ke šťastným náhodám a úspěchu naší cesty, jsou to právě řidiči aut, co se nebáli sdílet s námi kousek té svojí.

A stopovací štěstí se na nás usmívá ještě jednou na závěr, v Poličce. V místě, kde to ještě vypadá přinejmenším na tři další stopy, nám zastavuje řidič. Ptáme se: „Jedete do Hlinska?” Řidič si nás prohlíží. „A potřebujete opravdu do Hlinska?” „No, potřebujeme do Nasavrk.” „Do Země Keltů? Já tam jedu vyzvednout přítelkyni z X-Challenge.”

A tak získáváme na závěr odvoz přímo do cíle.

V cíli se připojujeme k ostatním týmům, popíjíme u vyhlašování pivo s medovinou, a slavíme až do rána!

Za celý tým moc chtěli moc poděkovat klukům z X-Challenge a celému organizátorskému týmu za zprostředkování akce Objev Česko, byl to rozhodně jeden z nejlepších týdnů v našich životech!

Děkujeme ❤
FULITÝM: Zdeněk Kasner, Veronika Vávrová, Sylvie Hudečková