Nejen, že jela sama, ona i úplně poprvé sama letěla letadlem. K cestě se odhodlala poté, co si vyzkoušela letní X-Challenge, s tím, že před X-Challenge nebyla 10 let v zahraničí. Zcela upřímně má můj obdiv, pustit se do něčeho takového jako je Svatojakubská cesta a zažít spoustu jiných poprvé, zvlášť když jste tak dlouho necestovali, chce rozhodně jistou dávku odvahy.
Kláro máš slovo:
2006 – střední škola – hodina španělštiny – třídní vypráví o Španělsku a Svatojakubské cestě. Jestli ji šla a měla vlastní zkušenost? Netuším. Nevím. Víc detailů si nepamatuji. Ale paní Neubertové se povedlo totéž, co DiCapriovi ve snímku Inception – zasadit myšlenku a nechat ji klíčit.
Tenhle sen se na nějakou dobu zapouzdřil v mé hlavě, roky ubíhaly a nic se nedělo. Později moje cestovatelské sny opět otevřely až knihy Ladislava Zibury, přednášky a seriály o českých trabantech putujících světem. Pokaždé jsem měla chuť se sebrat, sbalit si věci a vyrazit pryč od šedi všedních dnů a starostí. To jsme někde v roce 2018.
Tenhle sen se na nějakou dobu zapouzdřil v mé hlavě, roky ubíhaly a nic se nedělo. Později moje cestovatelské sny opět otevřely až knihy Ladislava Zibury, přednášky a seriály o českých trabantech putujících světem. Pokaždé jsem měla chuť se sebrat, sbalit si věci a vyrazit pryč od šedi všedních dnů a starostí. To jsme někde v roce 2018.
Netrvalo ani 2 roky a dostala jsem se přes reklamu na sociálních sítích ke komunitě X- Challenge a jejím akcím. Vzpomínky na víkend v Českém středohoří nebo v Holicích jsou fakt hřejivý. Přednáška na Cestovatelské střele od Viktorky Rys a její cestopis mi pak opravdu učarovaly.
Až v roce 2023 se mi podařilo konečně spojit s jednou bláznivou slečnou z Moravy na letní X-Challenge, kterou jsem si sice náramně užila, neboť jsem posledních 10 až 12 let v zahraničí nebyla – nuda, co? – jenže sotva jsem se nadechla, už jsem byla zpátky doma. Za to, uff, byla to jízda! A tady už jsme jen krůček od poutě do Santiaga de Compostela.
Na jaře letošního roku (2024) jsem si říkala, že to loňské stopování byl pro mne až moc velký adrenalin, že bych chtěla sice zase nějaké dobrodružství, aktivitu, ale zároveň větší jistotu a konkrétní cíl. A sama. A pak, úplnou náhodou jednoho krásného slunečného dne na výletě na rozhlednu Koráb u Kdyně při pohledu na kámen s typickou směrovkou se žlutou hřebenatkou na tmavě modrém podkladu jsem se na své dávné přání rozpomněla a okamžitě se rozplakala nad tak jasným znamením, že teď je ten pravý čas a že jsem připravená. Natolik mi vzal ten okamžik dech, nejde snad popsat, jak se mi rozbušilo srdce a slzy začaly padat dřív, než jsem si uvědomila, na co se to vlastně dívám. Později jsem se smála, že mi je letos (2024) 33 let, „Kristova léta“ a že je ideální čas se sbalit a vypadnout. Z toho místa to však bylo 2.836 km. Dejte mi pravidelný příjem a rok času, beru všemi deseti. Haha. Možná jednou?
Přestože jsem zároveň chtěla dovolenou trávit u moře a trochu si odpočinout, ani nevím, jak jsem přišla na variantu z Porta do Santiaga, každopádně bylo rozhodnuto. Druhá polovina srpna, oceán čeká. Do dvou dnů od výletu jsem měla vybraný termín a koupené letenky. Částečně vybavená jsem byla z loňska (2023), zbývaly jen nějaké drobnosti a hlavně Credencial, abych měla hmatatelný důkaz pro všechny ostatní, že jsem tam byla. A taky na památku samozřejmě.
Den 1. Do Porta jsem dorazila v pořádku bez jakýchkoliv komplikací s malým zpožděním. I tak jsem začala nervóznět, že nevím, kudy a kam dnes půjdu, kde budu bydlet a že ve 4 hodiny odpoledne toho dnes už moc nestihnu. Rychle jsem našla flixbus z Porta do Viana do Castelo a táhla se přes půlku města na autobusové nádraží. Takže první den? Hned 80 km mínus.
Došla jsem na kopec, kde byla nádherná katedrála s hostelem pro poutníky a dorazila jsem přesně na západ slunce. Co víc si přát, bylo to pro mě ujištění, že všechno je a bude v pořádku. A zase ty slzy. Fakt jsem ale netušila, kolik mě to bude stát dřiny a úsilí, nebyla jsem si vůbec jistá svými schopnostmi, kolik dokážu ujít denně a jak to budu zvládat. No nakonec 200 km za 8 dní, takže jsem měla pár dní na sebe a válení se na pláži zpátky v Portu. V autobuse jsem ještě stačila postahovat nebo si projít nějaké aplikace, abych měla po ruce trasy, informace o ubytování a kontakty na ně.
Druhý den ráno jsem znervózněla, protože téměř všichni byli pryč, že vyrážím pozdě. Sprcha, sbalit, rozloučit se s poslední spolubydlící a jdeme na to. Za pár hodin jsme se znovu potkaly. Carrie z Anglie, později se k nám přidala Ana z Brazílie, kterou jsem potkala každý den až skoro do konce, resp. do dne, kdy jsem se zbláznila a ušla za den 42 km a byla o den do cíle napřed.
Jinak jsme všichni měli podobné tempo. Některé lidi jsem pár dní neviděla, a pak se zase někde objevili. Bavila mě ta různorodost národností, povah, životních příběhů i generací těch, kdo se na pouť vydali. Steven, Antonio, Helmut, „Colorado girls“ v Ponte de Sampaio, Julia či Pilar. Každý, koho jsem potkala, každý se usmíval bez ohledu na to, co zažil v životě či zde na cestě, kolik toho nesl na zádech nebo kolik měl puchýřů na nohou. Dělala jsem si legraci, že se poutníci zdraví, „ahoj, jak se máš a máš puchýře?“ Výhledy na oceán byly dechberoucí, šumění moře uklidňující, až jsem sluchátka, jako jedinou věc, kterou jsem u sebe měla, považovala za zbytečnou. Zkusila jsem jednou poslouchat, že chci jít sama a s nikým se nebavit, ale to nešlo. Fakt ne. Chvíli pozoruju moře z dáli, jindy cesta vede po pláži a můžu se vykoupat. Až jsem byla překvapená, že jsem si o své věci nikde nedělala starosti.
Každý den byl jiný, ať už kvůli lidem, které jsem potkala, cestě, kterou jsem míjela. V hlavě mi hrály různé scénáře, a i bez těch sluchátek překvapivě playlisty. Zapisovala jsem si písničky, které mi přišly na mysl, i jaký každý ten den byl, jaké bylo počasí, koho jsem potkávala, co jsem ochutnala (portugalský Superbock nebo pastel da nata, Estrella Galícia či paellu s mořskými plody). Jak jsem si mluvila pro sebe a první dny si nadávala, jaká jsem kráva, co jsem si to vymyslela, že to nezvládnu, co když tam nedojdu, jestli budu zklamaná já nebo ostatní. Jestli na tom záleží. Epizoda, jak jsem si pořídila zápisník na vzpomínky, byla celkem úsměvná. Je od Papelote a víte, co bylo na konci toho sešitu napsáno? Have a great flight! – kolik znamení ještě potřebujete?
Ne, že by byl příchod do Santiaga vyloženě zklamáním, ale když jsem v pravé poledne stála na náměstí před katedrálou, necítila jsem nic, ani ten batoh na zádech, který se zdál být den ode dne lehčí. Nic. Tentokrát zůstaly oči dočista suché. Mrzelo mě to. Říkala jsem si, co je se mnou špatně, že mě to nebere, že se nic neděje. Proč? Poté, co jsem poslala pohledy rodině a přátelům, vyzvedla důkaz o tom, že jsem ušla minimálně posledních 100 km Svatojakubské cesty pěšky (můžete i na koních, nebo 200 km na kole), druhý den posnídala typicky španělské churros s čokoládou a došla na autobus zpátky do Porta, potkala jsem zde jednu Polku, která se náhodou vracela taky ze Svatojakubské cesty a rovnou na letiště. Konverzovaly jsme o tom, jak je absurdní, že 8-9 dní, které jsem urazily tak pracně do cíle, se vracíme za pouhé 3 hodiny autobusem zpátky na start. A že nás ani nečeká pouť domů, jako naše předky v době před vynálezem dopravních prostředků. Pojmenovávaly jsme zpětně místa, kudy jsme šly, kde se nám líbilo a svěřila se mi, že na konci také nic necítila, vyslovila však myšlenku, se kterou nemůžu nesouhlasit, že všechny důležité emoce, a opravdu emoce všeho druhu, jsme procítily na cestě. Na jednu stranu vděčnost, radost a štěstí, jindy zoufalství a smutek, že se se spolupoutníky vidíte velmi pravděpodobně poprvé a naposledy.
Když to teď sepisuju, znovu po 3 měsících od návratu, přijde mi to tak dávno. Z nějakého, mně neznámého důvodu, mi zážitky a vzpomínky přijdou vzdálené, zároveň ale dostatečně silné a živé, že vím, že se tam znovu vrátím.
