Poprvé na Letní X-Challenge (2024)

Jaká byla naše cesta?

Postupně jsme prostopovali Rakouskem, Slovinskem, Chorvatskem, Bosnou až do Maďarska. V Rakousku nás zastihla další celodenní výzva – stopovat jen červený auta. Klobouk dolů všem týmům, co to zvládli splnit. My jsme měli červený hned první auto, ale pak už jsme museli brát, co bylo 😃

Ten den jsme taky zvládli rekord v rychlosti stopnutí auta – ještě jsme ani nezačali stopovat, jen jsme šli si stoupnout na konec parkoviště a cestou nám zastavil pán, jestli chceme někam svézt

Jeden z hodně výrazných dnů, kterej mi zůstane dlouho v hlavě byl ten třetí. Celodenní výzva byla tentokrát YESMAN – celej den na všechno říkat ANO. Povolený bylo jedno NE, to jsme si vystřelili hned ráno na prvním stopu, když nám řidič řekl, že nás hodí zpátky do ČR Příležitost dát nám nějakej úkol si několik lidí, který nás sledovali, nemohlo nechat ujít. Hned ráno zpráva:
M: Ahoj, prej máte dneska yesmana jo?
J: Na dnešek jdeš do BANu…
M: Nebuď srab
J: Tak dělej.
M: Vyměňte si mezi sebou oblečení, který máte na sobě a stopněte si tak auto.
J: Kurva

Musím říct, že croptop, legíny a ponožky s plameňákama mi fakt slušely… Týpek, co nám zastavil, si 200 km nechtěl nechat vymluvit, že nejsem transka A korunu naší jízdě dala kontrola cizinecký policie, jestli neveze v autě migranty. Když mě viděli, tak radši ani nechtěli, abysme vylejzali z auta
Večer už jsme si radši hověli v klidu s vínem na odlehlým místě s luxusním výhledem na pobřeží Slovinska a Itálie.

Ráno nás čekal další z celodenních úkolů, který nám „zpříjemnil“ den Tentokrát to byl zákaz používání mobilů. Ne že bysme potřebovali čumět na fejsbuk, ale třeba taková mapa by se hodila…
Někdo může říct, že by všechno vyřešila papírová mapa, ale fakt ne. V okruhu přibližně 200km jsem věděl, co kde je, takže vzdálený cíle nebyly problém, ale zjisti bez mobilu, kde je vedle silnice místo vhodný na stopování. Zeptat se místních nemá moc cenu a většina lidí má dost zkreslenou představu o tom, co je dobrý místo na stopování. Vždycky když nás někdo vezl s tím, že nás vysadí na dobrým místě, tak to vždycky stálo úplně za hovno Jo a taky není špatný vědět, kterým směrem a jak daleko je nějakej hlavní tah. Myslel jsem, že je to hračka, ale když stojíš v centru města, který neznáš, tak to bez mapy není úplně prdel.
Večer jsme došli pěšky na hranici s Chorvatskem, kde byl za vesnicí pěknej park u řeky. Teda mysleli jsme, že je to řeka. Mít mobil, tak bych věděl, že je to mořskej kanál k solnejm pláním. Takhle jsem to zjistil, až při sprše, když mě ta voda začala pálit…

Kromě denních výzev se nám o zábavu postaral náš skvělej výběr míst na spaní. Hned první večer jsme spali na schovaným místě v lese mimo lidi. Takže to poslední, co bysme čekali, bude nějakej chlápek, co přijde ve dvě ráno, začne chodit po lese a až do rána si bude pro sebe říkat nějaký blbosti a sem tam uřízne nějakou malou větev
Jinou noc jsme zase spali na opuštěný vojenský základně u moře. Čekali jsme tam bezďoše a smažky, ale místo nich tam jezdili samí píchači. Tak nějak jsme si mysleli, že to bude jediná věc, která nás tam překvapí. Chyba! V 6 ráno tam nastoupila banda chlapů s křovinořezama a začali sekat areál. Areál, kde kromě pár suchých stonků trávy nic nerostlo. Takže chodili a sekali celý ráno jen hliněnej plac. Ani tímhle to nekončí. Za chvíli přijel traktor, kterej měl vpředu nějakou drtičku a začal s ní bourat, ne kácet, prostě bourat les. Jezdil lesem, kde jsme spali a lámal a drtil všechny malý stromy, keře i hromady kamení. Byli jsme dobře schovaný, takže se v jednu chvíli hrnul i na nás. Pár úlomků kamení už nám trefilo věci, když si nás konečně všimnul a otočil to. Byl hodnej, dal nám dvacet minut na útěk…

Další sranda nás čekala hned následující noc. Poslední stop nás vezl v docela slušný bouřce do městečka Senj v Chorvatsku. Pán nám nabídnul jestli nechceme spát u nich v apartmánu, když tak hodně prší, ale co bysme to byli za čundráky, kdybysme to přijali…
Takže jsme si našli pěknou, klidnou pláž hned za městem a tam jsme za deště roztáhli plachtu, pod ní hamaky a suchej plac na vaření a popíjení místního nejlevnějšího vína. Kolem jedenáctý přestalo pršet, tak jsme pomalu chystali na noční koupačku v moři, když najednou přišli dva chlapi. Fakt nevím, jak se vždycky objeví v noci lidi i na těch nejodlehlejších místech. Řekli jsme si, že zůstaneme schovaný ve stromech a budeme dělat, že tam nejsme. No nevydrželo to úplně dlouho… Jeden z nich si totiž najednou sundal umělou nohu, hodil jí do krabice, na zemi se svlíknul do naha a začal se plazit do vody. Takže jsem to nevydržel a šel se zeptat, co tam dělaj. Ten co zůstal na břehu mezitím hodil tomu druhýmu do vody neopren a říkal, že se jeho kámoš jde potápět. Prej je to v noci nejlepší. Chybějící nohu si kompenzoval extra velkou ploutví na druhý noze.
Když se s náma týpek loučil, že na něj jde čekat na pláž někam o kilometr dál, tak nám ještě nabídnul trávu. Tu jsme nechtěli, tak prej aspoň jestli chceme extra fresh rybu. Moc jsme nechápali, ale jasně proč ne… Najednou se vynořil ten ve vodě a na patnáct metrů po nás ze tmy mrsknul rybou. Rovnou jsem jí kuchnul a udělal na víně. Byla výborná

Abysme nebrali jen dobro od lidí, který jsme potkali, tak je potřeba taky nějaký to dobro vrátit zpátky. Nechtěli jsme nic dělat úplně na sílu a pořád jsme čekali na nějakou příležitost, kdy to přijde samo a oba budeme cejtit, že to je ta chvíle. Ta chvíle přišla úplně nečekaně v totální prdeli světa jen pár stovek metrů od hranice mezi Chorvatskem a Bosnou.
Chtěli jsme si stoupnout k silnici a ještě před setměním přejet do Bosny, ale najednou k nám přišel nějakej místní kluk, Ivan. Hrozně se divil, co u nich dělaj dva lidi s krosnama. Byl to strašně milej kluk a my hned oba věděli, že je to on. Tak jsme se ho zeptali, jestli je něco, co by mu udělalo radost a my to můžeme splnit. Vůbec nevěděl, tak jsme mu navrhli, že ho můžeme třeba pozvat na pivo. Byl z toho nadšenej a říkal: „To je skvělý, pozvěte mě na pivo, ale platím ho já.“ Tak nás vzal do pěkný hospůdky u nich v parku a u pivka jsme se bavili o všem možným.
Ivan byl taková totálně čistá duše. Navíc jsme zjistili, že se s ním život vůbec nemazlil. Před dvanácti lety mu operovali nádor v hlavě a on po operaci navždycky ztratil celou paměť na všechno, co bylo až do jeho dvaceti let. Po probuzení nevěděl kdo je, nepoznával svojí rodinu a musel se znova učit úplně všechno. Než se s náma rozloučil, tak ho Terka podarovala naší poslední plechovkou českýho piva. A já si přesně pro tuhle příležitost nosil milionovou íránskou bankovku. Dal jsem mu jí s tím, že i kdyby v životě přišel o všechno, tak vždycky bude milionář. Měl tak velkou radost, že mi okamžitě skočil kolem krku. I my jsme měli velkou radost a vůbec nám nevadilo, že už dávno jsme přišli o šanci jít si ještě něco stopnout přes hranice. Našli jsme si spaní na kopci u hřbitova nad městem. Vedlo tam asi tisíc schodů, takže jsme měli perfektní příležitost splnit si ještě před spaním jednu z výzev.

Kapitolou sama pro sebe byla Bosna. Když jsme se do ní konečně dostali, tak jsme čekali, že tam bude stačit zvednout palec a hned budeme mít auto. Akorát že vůbec… Jak jsme zjistili od místních, který jsou mimochodem fakt hodný a pohostinný, tak jsou taky hodně nedůvěřivý a stopařů se bojí. Takže jsme šli hooodně dlouho pěšky asi tak ve sto stupních bez vody a nikdo nám nezastavil.
Po docela dlouhý době jsme našli mini market, kterej nám udělal fakt radost. V Chorvatsku stálo pivo 30+ a tady najednou bylo za 12+ Takže jsme se zásobili a ve stínu u silnice řádně doplnili tekutiny. Opět se tady ukázal náš instantní yesman na pivo. „Běž vyhodit plechovky, ale ne že přineseš další piva“. No co myslíte? Fajn bylo, že jsme si role za půl hoďky vyměnili…
Po tomhle odfrknutí jsme si znova stoupli na stopa a najednou nám zastavilo asi druhý auto. Aura piva asi funguje. Vyložil nás o kus dál ve městě a hádejte. Během pár minut jsme měli zase auto. Tohle řídil nějakej hodně mladej kluk, jel jako prase a za jízdy do sebe lámal pivsona. Ptal jsem se, jak to mají s alkoholem a rychlostí. Alkohol prej nikoho nezajímá a rychlost taky moc ne. Tak jsem mu říkal, že u nás by za tuhle jízdu přišel o řidičák. Na to se jenom zasmál a řekl, že žádnej stejně nemá a případnou silniční kontrolu řeší padesátkou vloženou do techničáku.
Další auto už jsme ten den nestopovali, ale měl jsem narozeniny, tak jsme se v krámě rozšoupli a za 30 jsme koupili k vínům a pivům na večer i dorta

Cíl závodu se blížil a my byli asi 1400km od domova, tak jsme si ráno řekli, že si musíme stoupnout k silnici fakt brzo. Ale cestou se stavíme do obchodu pro svačinu. Tak nejdřív nás dost zasekla parádní koupačka v řece a potom náš skvělej nápad s obchodem, kde jsme opět hráli yesmana na pivsony. Budiž nám výmluvou, že před krámem byla zásuvka a my měli všechno vybitý. Sekli jsme se tam na pár hodin. A když nám zmizel stín, tak nás nějakej dědulín pozval za nima do rozpadlýho motelu. Vypadal dost vybydleně a opuštěně. Chlapi s náma chvíli pokecali a zmizeli. Prej tam můžeme klidně sedět dál. Tak jsme si ten urbex šli pořádně prohlídnout, že to není urbex, ale bydlí tam lidi jsme zjistili až když jsem si začal hrát na pokojovou službu…

Konečně došlo na stopa, ale dlouho nám to nevydrželo. Nějaký chlapi ze stavby se nám smáli. Hned jsme bystřili, že maj na stavbě ještěrku. A to znamená jediný – možnost splnit výzvu Niki Lauda!
Netrvalo ani pět minut a už jsme řádili po stavbě v ještěrce. Jako bonus nás pak hodili do dalšího města. A do večera se nám povedlo dostat se až do Sarajeva a večer nám ještě borec z benzínky nabídnul, že až zavře, tak nás hodí ještě 20km naším směrem. Mysleli jsme si, že máme vyhráno.

Ráno jsme se konečně vykopali brzo (v 9😃) na stop a určitě to nebylo tím, že jsme to kolem půlnoci zakempili u někoho na zahradě…
Byl to poslední den závodu a my se potřebovali do druhýho dne dostat do cíle na festival. Tím nám začal náš nejdelší den. V Bosně prostě nikdo nestaví. A když už zastaví, tak tě s největší pravděpodobností doveze do další vesnice. Takže jsme 150 km na hranice s Chorvatskem jeli celej den na rovných deset stopů.

Těsně před setměním jsme se dostali na dálniční hranice, kde to bylo totálně mrtvý. Nesmí se tam stopovat a navíc ani nebylo co, každých pět minut projelo jedno auto. Naštěstí asi čtvrtý auto mělo českou značku. Když stavěli před celnicí, tak jsme k nim hned naběhli, že jsme dost v řiti a potřebujeme odvoz. Do Čech nás vzít nechtěli, ale kousek nás prej svezou. Čekali jsme kousek, ale pořád jeli. Mlčeli jsme, dokud jedou, budeme dělat, že tu nejsme, třeba zapomenou, že nás chtěj vysadit. Takhle jsme dojeli až do Maďarska, kde nás vyhodili na benzínce asi hoďku před Budapeští. Už jsme začali věřit, že to do cíle stihneme. Podle reakcí ostatních týmu a organizátorů jsme byli asi jediný…

Jásali jsme předčasně! Byla to Benzínka duchů, vůbec nic tady nejezdilo. Neskutečná klika byla, že opět přijelo auto s českou značkou. Kluci sice domů nejeli, jen do Budapešti, ale nevadilo jim kvůli nám přeházet celý auto, aby nás tam narvali. Tahle jsme před půlnocí dojeli do Budapešti a shodou náhod to bylo zrovna půl hoďky před odjezdem posledního busu do ČR. Nenechali jsme nic náhodě, sedli jsme do něj a v 6 ráno už jsme byli doma.
Cílovej festival už byla jenom taková parádní třešnička na dortu týhle skvělý akce 😃