Kromě Íránu se totiž v roce 2024 vydal do Maroka a Západní Sahary. V těchto zemích navíc nebyl poprvé, a tak se společně s dalším kamarádem vypravili do málo obydlených oblastí a do míst, kam typický turista jen tak nezamíří. Jak kluci zvládli nezapadnout v poušti se Sanderem, odvyprávět pantomimou policistům příběh s brokovnicí z Albánie, a přitom to použít jako odůvodnění že Maroko je v cajku?
Jirko máš slovo:
V roce 2018 jsem tam jel na mojí první větší cestu a vždycky se tam rád vracím. Tentokrát jsme se chtěli podívat hlavně do těch málo obydlených částí, takže jsme zahrnuli i sousední Západní Saharu, která je pořád sporný území. Země je rozdělená mezi Maroko, který tam drží velký množství vojáků, a osvobozenecké hnutí Polisario. Marocká vláda v zemi vystavila 2700 km zaminovaných valů a přísně je hlídá. Zároveň je hodně hlídaný i pobřeží – projeli jsme asi 100 km a celou dobu byly vojenský strážnice každých 500 m.
Pravidelně jsme taky projížděli checkpointy, někde jen mávli rukou a někde jsme čekali třeba 15 minut, než nám prověřili pasy.
Pro běžný turisty nemá co nabídnout, ale my museli aspoň kus projet. Na pobřeží jsou nejzajímavější vraky velkých lodí, které jsou kousek od břehu a za velkýho odlivu by se na ně dalo i dostat.
Původně jsme chtěli zajet i mnohem víc na jih, kde je v zemi nikoho na hranici s Mauretánií u silnice velký tržiště se zbraněma a všude jsou vraky vybouchlejch nebo rozstřílenejch aut. Třeba bysme tam za flašku vodky vyhandlovali nějakej střeleckej balíček 😀. Nakonec se nám kvůli tomu nechtělo jet úplnou pustinou 1600 km navíc, takže jsme vyrazili na náš hlavní cíl v Západní Sahaře, kterým byla jediná pobočka McDonaldu v těhle končinách – další, se dá najít až v Senegalu. Město Laayoune (místo kde se nachází ten jediný Mekáč) bylo až k neuvěření. Uprostřed prachu a písku bylo najednou město plný zeleně, a navíc krásně uklizený, takhle udržovanej není ani Marrakeš. Mekáč byl totální místní byznys centrum – ze 13 hostů tam 10 sedělo s notebookem a dva z nich jsme byli my 😀.
Cestou zpátky k hranicím Maroka jsme si ještě užili trochu srandy s policajtama – při dlouhý kontrole pasů si chtěl jeden z nich procvičit angličtinu, tak jsme se dali do řeči. Zjistili jsme, že nikdo z nich neví, co je velbloud, a to tam mají všude cedule „pozor velbloudi“😀. Jeden z nich nebyl moc pevnej ve víře a dal by si s náma nějaký pivka nebo vodku z našich zásob. Naopak další byl dost přísnej a byl tím dost pohoršenej. Taky jsme se dozvěděli, že za řízení pod vlivem je u nich vězení 😀.
Celou dobu jsme spali pod širákem, což nám na začátku přinášelo dost komplikací. Vždycky když jsme našli nějaký pěkný místo na spaní, se tam během chvíle přihrnuli policajti nebo vojáci, že tam nemůžeme být (a to ještě nevěděli, že se tam chystáme spát😀). Důvod byl všude stejnej – prej je to tam pro nás hrozně nebezpečný.
Jednou na nás přišli dva vojáci, ale neuměli ani slovo anglicky, tak zavolali třetího. Ten trochu uměl a opět nám vysvětloval, že je to pro nás nebezpečný, tak jsme mu vysvětlovali, že nejsme žádný slečinky a Maroko je v cajku. Když to nepomohlo, tak mu začal kámoš hodně názorně, hlučně a kontaktně vyprávět, jak na něj v Albánii míříli brokovnicí. Když naznačoval brokovnici, tak do něj strkal a řval „I kill you“, a ti dva, co nerozuměli anglicky byli dost vyděšený. Jejich výraz byl k nezaplacení… naštěstí se pak chlápek začal smát, tak jim došlo, že to byla prdel 😀. Spaní jsme nakonec začali řešit tak, že jsme vždycky uprostřed ničeho sjeli ze silnice, doufali že nezahrabeme auto v písku a zajeli tak daleko, aby se nám nelesklo auto ve světlech jiných aut. Ne že by jich tam jezdilo nějak moc, ale občas jsme něco potkali.
Kromě Západní Sahary jsme projeli ještě celý pobřeží Maroka na jih od Agadiru, mrkli se na velbloudí trhy, kde teda byl zrovna den ovcí a koz, velbloudi jenom tak přešlapovali bokem nehlídaný a mimo zájem zákazníků. Mám z toho i nějaký videa, ale citlivý povahy by z toho mohly mít šok 😀. Projeli jsme velkou část Antiatlasu a pak jsme si to namířili k velkým písečným dunám do Merzougy, kde jsme se nečekaně dost zasekli. Přespali jsme kousek od dun a vyrazili jsme nahoru ráno na východ slunce. Nevím, jestli tam nikdo nejezdí nebo jsme měli jen štěstí, ale parkoviště prázdný a nikde nikdo. Na dunách jsme byli široko daleko sami. Až dávno po rozednění se začali objevovat lidi na velbloudech a čtyřkolkách.
Cestou z dun k autu jsme potkali klasickýho místního naháněče. Rychle pochopil, že z nás kšeft nebude 😀. Ale chvili jsme se zakecali o místní historii a možnostech, kam zvládne dojet naše Sandero. O chvíli pozdějc už jsem s týpkem pošéroval trochu vodky a on zase dal s kámošem nějaký brka hašiše.
Uplynula půl hoďka a najednou jsme seděli u něj doma v totální špinavý díře a týpek nás oblíkal do místního tradičního oblečení. Padly tam další brka a pozval nás do města na snídani. U snídaně říkal, že když sjedem do vedlejší vesnice pro kanystr benzínu, tak nás vezme na čtyřkolky do pouště…no, na benzínce docela čuměli na dva bílý kretény v turbanech😀. Omar mezitím připravil stroje a mohli jsme vyrazit. Dvě hodiny jsme lítali po dunách, a vzhledem k tomu, že Omar dával brka i za jízdy a k tomu pil pivko, tak jsme mohli dělat kraviny a pálit to naplno.
Nakonec jsme ještě šli posedět u čaje k němu domů, ale tam jsme vymysleli, že si dáme piknik mezi dunama. Takže jsme sjeli k místnímu řezníkovi pro kus masa, který tam viselo pěkně na sluníčku 😀 a naše Sandero si pak zase zkusilo zahrát na teréňák – rada byla jasná – aby auto nezapadlo v písku, tak musíme jet pořád co nejrychlejc. Vidět to v půjčovně, tak se z nás poserou – nejenom že jsme s tím hrozně lítali v terénu, ale ještě jsme tam vezli asi třicet kilo špinavých koberců, hromadu nádobí a dva Maročany (a málem i jejich kozu), který si tam dávali další brko. Piknik se nám protáhnul do noci, a ještě jsme přibrali jeden pár z Rakouska, kterej kempil poblíž.
Za 8 dní jsme zvládli ujet 3500 km s tím, že k přejezdům jsme využívali hlavně tmu – rozednívalo se v 8:30 a stmívalo se po 19h. Většinou jsme vyjížděli ráno v 7 a večer jsme často řídili až do půlnoci, ať si řízením ukrajujeme co nejmíň dne.
Na nekonečných rovinách na jihu bylo zajímavý, že protijedoucí auto jsme minuli třeba až 15 minut po tom, co jsme poprvé uviděli světla. Plus, velkou část naší cesty kolem bylo tak málo lidí, že jsme třeba několik hodin jízdy nepotkali žádný auto.
Počasí byla celej tejden ideálka, na jihu krásných 30 stupňů, v horách příjemných 20 a v noci na spaní obstojných 10. Jen mezi dunama to v noci padalo až k nule, a to už na naše spacáky bylo hraniční. A i když jsem si tam uhnal zápal plic, tak jsme ten týden využili na maximum 😀.
