Jirka se do této tajemné země na týden vypravil a celou dobu se navíc pohyboval mimo běžné turistické oblasti. Výsledkem jsou velmi zajímavé zkušenosti a zážitky, které člověk jen tak někde nesežene.
Jaké že to tedy bylo? Co byl nejlepší zážitek? Jaké byly 4 hlavní komplikace? Jací jsou místní lidé? Čím je Česká republika (v Íránu známá jako Československo) v této zemi slavná? A jak že to vlastně bylo s těmi dvěma zatčeními za 24 hodin?
Zajímá tě to? Tak si dej chvilku pauzu a přenes se s Jirkou na cesty!
Na začátku bylo pár věcí, který nám cestu trochu komplikovaly. První komplikace bylo vízum, platí se za něj 50€ a žádá se dva měsíce předem. Na to jsme se vykašlali, že to nějak pořešíme až se to přiblíží a bude jistý, že letíme. Takže jsme si žádost podali pět dní před odletem a tři hodiny před odletem jsme zvonili na ambasádě v Praze, jestli nám můžou dát razítko, že už jedeme na letiště. A úspěch….první nemožná věc se povedla.
Bejt zatčenej jednou, dobrý je to prdel, aspoň máme zážitek. Ale nechat se zatknout dvakrát během 24 hodin? To už trochu přeháněj…
Nejdřív jsme šli spát v parku, a tam nás sebrali vojáci za podezření ze špionáže… Po několika hodinách otázek, prohledávání mobilů a asi osmi prohlídkách auta, jestli nemáme nějaký flashky, nás pustili.
Uplynulo asi dvanáct hodin….
Jdeme si po ulici v Teheránu a říkáme, hele tamhle je kancelář Chameneího (nejvyšší vůdce Íránu), tam nás určitě zase seberou. O tři minuty pozdějc vedle nás zabrzdilo neoznačený auto a v něm dva ozbrojený chlapi. A prý jdete s náma, ohrozili jste bezpečnost našeho vůdce…
Sedíme na stanici, už se na nás střídá asi pátej člověk, kterej se nás znova a znova ptá na ty stejný věci. Kontroluje nám fotky, konverzace i aplikace. Já mám lehce staženou prdel, aby nezjistili, kde pracuju. Ale pořád máme dobrou náladu, protože je to celý vlastně strašně vtipný…nikdo tam totiž neumí anglicky víc než pár slov, takže všechny otázky probíhají přes překladač, kterej ukazuje totální kraviny a hlavně v něm pořád nemůžou najít tu českoslovenštinu.
Milý a pohostinný lidi, i když vás zrovna zatkli, to je asi to hlavní, co mi tvoří celkovej zážitek z Íránu.
Za celej tejden jsme nepotkali jinýho zahraničního turistu. Pohybovali jsme se v jiný oblasti, než kam míří většina lidí. Kdykoliv jsme někoho potkali, tak se s náma hned zastavil, aby zjistil odkud jsme. Vždycky následovalo nadšený vítání, Petr Čék, nabídnutí nějaký sladkosti a často se chtěli vyfotit.
Je super, že to tam ještě není zkažený turismem. Jediný místo, kde nás někdo oslovil s vidinou peněz, bylo letiště. Všechno se u nich platí kartou, ale kvůli sankcím tam naše nefungujou…..a tak vždycky když chtěli něco zaplatit a nešlo to zrovna hotově, tak jenom mávli rukou – jízdenka na metro, mýtný nebo vstupný.
Za tejden jsme najeli asi 1200 km. Jezdili jsme hlavně horama, kde se nám neustále měnila příroda od vyprahlých kamenných hor, přes zasněžený tří a víc tisícovky, zelený kopce plný vodopádů, rýžový pole na mořském pobřeží a hory plný soli až po vyprahlou poušť.
Největší zážitek jsem měl z prolejzání solných hor. Je to několik desítek kilometrů dlouhej pás hor, kde je strašný vedro a všechny kopce jsou plný soli. Někde jsou přímo doly, jinde zase obří přírodní jeskyně, ze kterých vytéká bílá říčka. Spousta dolů je už opuštěná, takže se dají prolézt. Někde vás z nich vyhodí. Jinde si zase jenom myslíte, že vás vyhazujou, ale týpek ve skutečnosti chtěl vědět, jestli je to dobrý, že tam zrovna bere rodinu
