Tohle asi vezmu trochu zeširoka. Kartičky Smysluplných rozhovorů dokonce doopravdy máme, i ten záměr je vzít tady byl, jen jaksi zůstaly v Kobylí Hlavě… Ale když jedete deset dní po Evropě s někým, s kým se sice vaše životní cesty rozešly, nicméně cestu na Balkán máte pořád stejnou, je to hodně zajímavá a intenzivní zkušenost.
Ačkoliv jsme si nikdy vyloženě neřekli, že teď a tady vlítnem na nějakej smysluplnej rozhovor, momentů, kdy se konverzace stočila na vážnější téma, než kde budeme spát / smrdíme kámo / mam hlad / tyvole co s těma penězma budem dělat, bylo docela dost.
První poznatek, kterej o nich mám, je specifičnost momentů, kdy přicházely. Většinou alespoň jeden z nás nebyl psychicky úplně na svým maximu – respektive já jsem byla třeba hodně na minimu, když jsem se dovlekla pod Svinjak a viděla jsem, co mě teprv čeká. Nesnášim kopce. Krátkej okamžik nenávisti i k Petrovi, kterej sem mermomocí musel, ač tohle všechno moc dobře ví.
S tím se pojí i druhej poznatek – určitá retrospektiva, související s diskuzí o problému. Vnímám u nás u obou, že od tý doby, co jsme se rozešli, se nebojíme vytáhnout věci, co nám na chování toho druhýho vadily, ale když jsme ještě spolu byli, nechtěli jsme (nebo se báli?) to řešit.
Tahle forma vzájemný reflexe přišla na pořad dne za celou akci několikrát a překvapivě se neobešla bez emocí – rok a půl spolu neni úplně zanedbatelná doba, toho druhýho poznáte a on pozná vás, a taky některý věci třeba víte, ale slyšet je od někoho dalšího je zase jiný, pak s tim člověkem taky máte spoustu vzpomínek, a zároveň si právě vytváříte vzpomínky další, a najednou, ani nevíte jak, z vás ty slova a pocity padaj a padaj a je to hustý.
Myslim, že jsme se oba dozvěděli zas něco novýho o tom druhym. Že nám to pomohlo. A že se máme pořád rádi.
