Sněhulák by se v Bosně, kde bylo konkrétně v Bihaći dnešní denní maximum 36 stupňů, stavěl docela špatně. Na raftu na řece Una, kde jsme strávili třičtvrtě dne, taky příležitostí k zimním radovánkám nebyl zrovna randál. Ovšem příležitost zlámat si všechny zánártní kůstky (nebo co se mi to stalo, když jsem skočila blbě do vodopádu…) jaksi byla, a já ji využila, takže při stopu zpátky na sever na bosensko-chorvatských hranicích mi ani moc nešlo stát a na stopování se podílet aktivněji, než sedět na zemi, se zdviženým palcem podporovat Petra a zahnat bolest becherem. Jenda Becherů nás ale nakonec docela osvítil, bo jsme si vzpomněli na dnešní denní výzvu – jenže okolo jenom beton, hory a toulaví psi. Nakonec jsme se rozhodli vzít zadání za slovo a překvapit velikostí. Jabadabadů, náš sněhulák bez vidlí měřitelnej v milimetrech. Hlavně jsem při jeho stavbě mohla (musela) sedět. Random vajgl jakožto měřítko velikosti.