Stačí požádat, 14. 8. 2022

Měli jsme za sebou čtvrtou noc, den plný říkání ano, cestování a dělaní všemožných výzev.
A najednou to přišlo: únava. Naspali jsme toho doopravdy málo a naše stravování mělo od ideálu hodně daleko.

A tak jsme tu, stojíme na autobusovém obratišti přímořského městečka Novi Vinodolski v Chorvatsku. Unavení a hladoví a bez peněz (dnešní výzva je neutratit vůbec nic).

Sháníme se po nějakém jídlu. Bereme útokem první bistro, které vidíme. Snažíme se lámanou slovinštino/chorvatštino/češtinou domluvit s majitelem bistra Kod Uje. Nakonec nejvíc boduje Bářina němčina. Nabízíme výpomoc a hru na housle. Dostáváme rybu s hranolky a bílé víno. Při čekání na jídlo hraju na housle a sympatický majitel mi povídá, že můžu přijít hrát večer, že nám klidně i zaplatí. Bereme to jako výzvu a říkáme ano.

Po celém odpoledni stráveném na pláži nám opět poměrně vyhládlo, a tak hledáme další místo, kde bychom mohli dostat najíst. Nechceme pána v Kod Uje nějak vyjídat.

Najednou stojíme před bistrem Antika. Bílé ubrusy a černé ratanové židle navozují pocit luxusu. říkáme si prvně. Pak to ale přeci jenom jdu zkusit. Milá servírka říká, že není majitelka, a tak nám dává aspoň jablka, banán a citrón, které dnes koupila.

S vděčností v očích a zakousnuti do jablek si bereme své věci a jdeme zas o dům dál, když v tu chvíli za námi přiběhne číšník, jestli bychom si tedy nedali pizzu. Krátce stojíme jak opaření a pak sedáme ke stolu. Dostáváme lokální bílé víno (tak dobré).

K našemu stolu přichází mladý chlapík a dobrou angličtinou se představuje jako majitel bistra. Jmenuje se Valentino. Ptá se nás, jak je to možné, že cestujeme bez peněz? Proč to děláme? Říkáme mu, že chceme poznat více místní, pomoc jim, rozveselit je anebo s nimi vést smysluplné obohacující rozhovory a sdílet s nimi příběhy.

Říká, že jsme odvážní a že na něj působíme jako milí lidé, kteří znají své hodnoty. Bavíme se o smyslu peněz a Valentino se nám svěřuje, že když byl mladý, neměl ani euro na chleba. I teď, když už peníze má, tak nezapomíná na to, jaké to bylo bez nich. , říká. K takovému prozření došel, když prý viděl štěstí v očích afrických lidí při pohledu na kousek syrového masa.

Snědli jsme dvě naprosto výborné pizzy, vyměnili si s Valentinem kontakty a on nás pozval na další den ráno na kafe.

Na osmou jsme přišli k bistru Kod Uje. Dostali jsme limonádu a já vytáhl housle. Altánem a širým okolím se nesly první tóny písničky Hallelujah. Moje hudba se všem moc líbila. Lidé tleskali a dokonce začali nosit peníze. Sami od sebe. Celkem jsme si za večer vydělali 370 kun a asi 6 euro. Navíc jsme dostali druhou večeři a možnost přespat v altánu.

A co si z tohohle povídání odnést? Občas stačí jen požádat ty správné lidi a ptát se na ty správné věci.