Pod vrbou se spalo krásně, takže jsme si tradičně trochu přispali. Až po 8 hodině nás vzbudil pán co uklízel odpadky, a vůbec neřešil že spíme a začal se ptát odkud jsme, co děláme atd. 😅 Neměli jsme už nic k jídlu, byli fakt hladoví už z předchozího dne a chtěli se trochu refreshnout, tak jsme vyrazili do Muse obchoďáku, kde jsme také dostali 2 burrita zdarma, ikdyž zde nepotřebovali s ničím pomoci. Najedli jsme se v parku kde jsme spali a poté vyrazili stopovat směrem na Strasbourg. Původně jsme chtěli profrčet Německo do Rakouska a stihnout ještě Slovinský národní park Triglav, ale ozval sem nám kamarád Simon, který žije v Bernu ve Švýcarsku. Takže ve Strasbourgu jsme změnili směr ze Stuttgartu do Basileje. Z Metz jsme dostali poměrně rychle, díky staršímu francouzsko-německému páru. Ti nás vysadili na benzínce před Strasbourgem a odtud nás odvezli dva Řekové (otec a syn) žijící v Německu a pracující ve Švýcarsku. Návštěva kamaráda v Bernu však nevyšla a my se dalšími třemi stopy dostali až do Grindelwaldu. Mladý Švýcar Markus nás dokonce svezl kolem dokola Grindelwaldu a doporučil nám a ukázal hezká místa na navštívení, kde přespat, kde se najíst atd. Když jsme vystoupili z auta, byla už úplná tma, ale spát se nám nechtělo. Zato jsme měli velký hlad, takže jsme šli zkusit restauraci na nádraží, jestli by se jim nehodila nějaká pomoc, nebo neměli třeba nějaké jídlo za úsměv 😁 Bohužel už měli od 10 zavřeno a v kuchyni už nikdo nebyl. Poděkovali jsme že se s námi alespoň bavili a odcházeli pryč, a když jsme už byli venku, vyběhl za námi jeden z číšníků, že nám zabalili alespoň zbytky chleba a přihodili máslo. Moc se omlouval a my se smáli a děkovali. Nějak nemohl pochopit, jak můžeme být tak vděčni a plní radosti. Od restaurace jsme prakticky odhopsali a na pěkném čistém sezení jsme si udělali noční hostinu. Hlad je nejlepší kuchař, a my jsme takhle dobrý chleba (dokonce s máslem) ještě nejedli. Po parádní večeři jsme začali hledat místo na přespání. Bylo poměrně chladno, a místo které jsme si vyhlídli u řeky bylo sice krásné, ale ledovcový divoký proud vody tak moc ochlazoval okolí, že jsme nakonec vyrazili hledat místo na spaní někam trochu dál. V noci se ani nechtělo spát při pohledu na nádhernou, hvězdami posetou oblohu a k tomu vrcholky hor, které pravidelně osvětlovaly záblesky vzdálené neslyšné bouřky. Nakonec jsme tvrdě usnuli a vzbudila nás až první návštěva kamarádky lišky, která mě (Vaška) kousla do ruky, když jsem po ní ze spaní sáhl. Museli jsme jí zahnat, skákajíce ve spacácích ve stoje, jako splašení červíci. Při druhé návštěvě přišla liška ochutnat Elišku, ale naštěstí jen očucháním a olíznutím obličeje. Potom už jsme jí zahnali nadobro. Ráno nás čekala zase nová, úplně jiná nádhera. Ještě dlouho jsme leželi na spacácích a sledovali jak se údolí probouzí a jak pomalu vycházející slunce začíná osvětlovat hory které ho obkličují. Podle doporučení od Markuse, jsme se úplně vyhnuli turistické straně Grindelwaldu a vyrazili na menší hike směrem nahoru k úpatí hor. Bohužel jsme kvůli hladu museli utratit první peníze z budgetu a BOHUŽEL to vyšlo zrovna na Švýcarsko. 😅 Každopádně menší chleba a nejlevnější cottage udělali také ohromnou radost a při procházce přírodou dost bodli. Došli jsme ke skalní proláklině, kudy z hor vytékal intenzivní proud ledovcové řeky a při sledování té nádhery si snad poprvé za výlet opravdu užívali pražící sluníčko. Tenhle setup byl opravdu perfektní – do kopce šlapat podél ledovcové řeky a zahřát se chůzí a nahoře se ohřát sluníčkem. Při cestě dolů jsme šli jinou cestou a napojili se na silnici, abychom už začali stopovat. Až těsně před místem, kde jsme spali nám zastavil moc hodný pán, který jel sice opačným směrem, ale rozhodl se že nás odveze na kraj Grindelwaldu, abychom měli jednodušší stopování. Na kraj to byl docela kousek a až po cestě jsme zjistili že hodný pán je Slovák, takže jsme měli poměrně dost času trochu oprášit češtinu. Jemu to také udělalo radost. Po vysazení na okraji, nám trvalo asi 2 minuty chytit stop do Interlagen, odkud jsme chtěli jet směr Curych a pak Mnichov. V interlagen jsme museli udělat další “lowcost” nákup, protože po více než hodině neúspěšného stopování hladoví jsme potřebovali trochu dobít baterky. Po další neúspěšně hodině stopování už jsme se chtěli opravdu jen dostat pryč, z prokletého Interlagen a zanedlouho nám zastavil Turki se svým synem, že jsou na cestě do Milána, ale že nás mohou kousek svézt. Neváhali jsme a s děkováním za zastavení naskočili do auta. Na dálnici a v tunelech byly kvůli opravám zácpy a tak se Turki rozhodl pro jinou trasu, mimo dálnici po serpentýnách kolem vrcholků hor..to byla paráda! Po cestě jsme všichni obdivovali Švýcarskou přírodu a majestátní horské štíty a povídali si o našich rodných zemích a našich životech. Turki nás vysadil v údolím kde se křižovala dálnice Směr Curych s směr Itálie. Už nějakou chvíli dost pršelo a zůstali jsme na benzince bez obsluhy, schovaní na dvou metrech kde nepršelo. Téměř tu nejezdila auta a tak jsme za každým běželi od benzínky k silnici a stopovali, skákali, smáli se. Tak dlouho, že už se nám skoro smát ani nechtělo, a tma se blížila. Když jsme se rozhodli jít do deště za křižovatku, kde se připojovala vedlejší silnice, aby nám opravdu neujelo žádné auto, zastavila nám po cestě milá paní vezoucí dceru z práce. Naběhla radost a s ní i energie. Milá dvojka nás vysadila, jak jinak, na benzínce na dálnici. Tady už stopovala dvojice německých stopařů, kteří odcházeli auta a tak jsme šli až za ně na výjezd a doufali že kluci brzy chytnou stop, a následně i my. Ze Švýcarska bohužel jezdí všichni, ale VŠICHNI nacpaní až po střechu. Takže auto za autem zpomalovalo a řidiči stahovali okýnka aby ukázali že opravdu nemají místo. Už byla skoro tma a bouřka se rychle blížila, když nám zastavil Joel s Jennou, kteří sice jeli do Basileje, opačným směrem než na Curych, ale my už se chtěli hlavně dostat do Německa a pokračovat v cestě, takže jsme naskákali do auta a jelo se. Bylo to skvělé rozhodnutí, protože když nás po cestě doznala bouřka, bylo to opravdu něco. Joel skoro neviděl na cestu a na dálnici bylo tolik vody, že silnice nebyla vidět vůbec. Odvezli nás až na německou stranu Basileje, přímo na vlakové nádraží. Tak jsme mohli použít 9€ ticket a už večer se začít posouvat přes Německo směrem na Mnichov.
