Takze jak to vlastne cely bylo?

Jaky to je, kdyz v jeden moment prijdes o loznici, kuchyn a koupelnu dohromady? Jaky to je, kdyz se to stane ve chvili kdy mas pocit ze jste krizi uz prekonali a bude uz jenom dobre? Jaky to je, kdyz ve vterine musis prekonat veskery svoje plany? Je to desivy, vycerpavajici a totalne beznadejny. Realita je takova ze to vlastne zas tak beznadejny neni, ale ty se toho pocitu nemuzes zbavit. Po vycerpavajicim dnu u more a v Bologna jsme se vypravily za ziskane penize autobusem do Milana. Nakoupili piva a ja, Milan, Barca a Johny jsme se tesili na uzitou noc v Milane. Vystoupili jsme z autobusu a ja nemohla najit krosnu kterou jsem mela v zavazadlovem prostoru. Nebyla nikde. Kdyz je zle poznas to na tele. Bylo zle. Telo poznalo ze neni cesty zpet. A tak jsem stala na Milanskym autobusovym nadrazi v kratasech a tricku s mobilem v kapse a sluchatkama a nabijeckou v ty druhy. To jediny mi zbylo. Tekly mi slzy kdyz jsem volala mame a snazila se zachovat klid. Svet se zpomalil. Kluci zacali obvolavat policii a my s Barcou obchazeli nadrazi a hledali jestli ji nahodou nekde neobjevime. Nikde nic. Italska policie naprosto nefungovala a my zacinali ztracet posledni kousky nadeje. Nic se nevyresilo. Byla jsem v Milane bez dokladu, penez, spacaku, karimatky, kosmetiky a veskeryho obleceni. Proste beze vseho. Ta noc byla probdela a desiva. Ve vnitrobloku uprostred mesta. Nikdo nemel sili a naladu do dalsiho dobrodruzstvi. Druhy den rano po navsteve policie a ceske ambasady na vyrizeni pasu jsem mela dve moznosti, koupit letadlo a letet domu a nebo to nevzdat a pokracovat v ceste. Rozhodla jsem se to nevzdat, hrat X-challenge se vsim vsudy, poznat svoje hranice a vyrazit sice k domovu ale stopem a ne letadlem. Ten den byl dlouhej, dostat se z Milana stopem bylo nemozny, bez vody, sil a vlastne vseho co bych mohla potrebovat jsme stali u silnice. Nezbylo nic, mlceli jsme, vedela jsem ze tohle zvladnout bude jedna z nejvetsich zkousek myho zivota. Stop jsme vzdali a rozhodli se popojet vlakem dve stanice za mesto kousek ke svycarskym hranicim. Ten vecer se nam najednou zacalo darit a kdyz nam pani koupila cerstvej chleba se sunkou chutnal tak nejak jinak. Tak nejak neobvykle krasne. Toho vecera jsme jeli dlouho. Spali jsme v pristresku u cesty. Muj partak mi pujcil obleceni a spacak, vim ze bez nej bych to nezvladla. Byl v tom se mnou a to je odvazny a vzacny. Kdyz jsem se rano probudila promrzla v pristresku u cesty bez kartacku ma zuby, penez a v obleceni myho partaka, najednou jsem necitila nastvani, smutek nebo nestesti. Citila jsem vdek. Za rano. Za odvahu nas dvou. Za partaka. Za svet. Za Svycarsko. Toho rana jsme na stop necekali dlouho, toho rana nas vzal pan Teslou na crossant. A ja byla vdecna a vedoma toho jak malo je potreba k zivotu. A jak noc velkej dar jsou dobri lidi. To vsechno co jsem tusila, jsem najednou zila a touzila se nevzdat. A tak jsme ted v Mnichove po trech dnech na ceste bez veskerych veci ktery zdanlive potrebujes. Jsem tady a za chvili mirim autobusem domu. Myslim ze je cas se tam vypravit. Tesim se tam. O neco vdecnejsi, silnejsi, odvaznejsi a hlavne i pres ztracenej batoh bohatsi. O zkusenosti ktery mi ukazali ze zvladnout se da vic mez si myslime. To vsechno jsem ja. Diky Baru, Milane, pane z Tesly, vsichni co nam stopli, ale hlavne Tobe Johny. Dekuju ti, bez tebe bych byla v pasti. Jede se domu.