Prolog: Některé informace mohou být účelně lehce zkrášlené. To je vše. Může být prolog tak krátký?…
(pohádkovým hlasem):
Bylo nebylo, osmnáctého srpna uprostřed malebného švýcarského městečka St. Gallen, žili byli dva stopaři, Eliška a Max, kteří byli promoklí až na kost.
Dvě táhlé hodiny se snažili tito dva truhlíci pozdvihnout řidičům nálady tím, že jim svými křečovitě vztyčenými palci u rukou ukazovali, že se vše v dobré obrátí. (Takovým tím méně vážným hlasem): Alespoň tak si myslím, že to řidiči pochopili, jelikož nikdo za ty dvě hodiny nezastavil. Možná to bylo proto, že lilo jako ze dvou konví a vítr obracel střešní tašky, ale to spíš ne…
(Opět pohádkový hlas):
Inu, vzdali to ti dva truhlíci a nakonec našli i úkryt v podobě nádražní budovy. Toto místo nebylo nikdy tak posvátné a oceněné, jako v ten moment.
Pak si ovšem jeden ze stopařů všiml, že budovu budou brzy zavírat a stále se zvyšující déšť nevykazoval žádný soucit, žádné slitování…
,,Och, copak si jen počneme? Z nádraží nás zanedlouho vyhodí pryč a my pak přijdeme na pospas stoleté povodni!“ řekl Max.
,,Na klid, hochu, zavalím nějaký Kaučsurfink a budem v poho,“ odpověděla Eliška.
,,Kauč co?“
,,No to máš takovýto, jak u lidech přespíš zadara, víš jak. Jako, je tam třeba hodně nudistů, kteří hledaj taky nudisty, chápeš. Ale my si najdem něco normálního,“ vysvětlila Eliška Maxovi. S tím se taky uspokojil a už s větší nadějí doufal, že se možná nebude muset oblíkat do plavek.
Eliška odeslala tři žádosti. Nouze. V okolí nebylo moc z čeho vybírat. První byl pasivní nudista, druhý aktivní alkoholik a třetí vskutku sympatická a spořádaná maminka jaksepatří, se dvěma dcerami, Jelenou a Lorenou, a manželem, o kterého se může opřít.
Zanedlouho už přišla první odpověď: ,,Tak my se vám ještě ozveme.“ Zapomněl jsem vám říct, že ten pasivní nudista k tomu ještě trpěl schizofrenií, proto to mykání.
Na druhou odpověď taky nemuseli dlouho čekat. Aktivní alkoholik odepsal zprávu ,,Dnska tp nwjde sorrx.“
Zbývala poslední naděje. Starostlivá máma. Co asi odepsala?
To se dozvíte v dalším dí-no, dobře. Dozvíte se to hned. Jak už to tak v pohádkách bývá, do třetice to vychází. (pauza) A vyšlo. S úsměvem od ucha k uchu se oba dívali na svítivý displej Eliščiného mobilu se zprávou „Žádný problém.“
Max se tedy přestal stresovat, kde narychlo sežene švýcarské gumáky pod 100 euro a oba přeběhli s pláštěnkami na autobusové nádraží, odkud si stopli tamější MHD až do předměstí, kde se surfařská rodinka nacházela.
Jak se autobus přibližoval k zastávce na předměstí, silueta postavy stojící u ní nabírala na jasnosti a zřetelnosti. Jak anděl zjevený tam stála v tom největším dešti. Byla to ona. Cina. Stopařů spasitelka. Ach ano, ta švýcarská mamina tam fakt stála, aby ty dva mamlasy ten kousek k baráku doprovodila.
Dům připomínající dvougenerační srub byl větší jak naše touha spát tu noc v suchu. Sklep a k tomu tři patra sahali do velkých výšin. Prostě Švýcarsko. Už bylo po půl dvanácté večer, všichni kromě Ciny už spali, tak se Eliška s Maxem v jejím doprovodu potichu doplížili až do dětské herny, kde měli tu noc spát. Uprostřed uklizeného pokoje ležela velká ustlaná matrace s peřinami a polštáři. Na zdech visely dětské ozdoby, obrázky a jiné kreativní výtvory dcer. V koupelně na ně čekaly velké čisté ručníky. Všechno bylo připravené.
Po luxusní noční sprše opadl zájem much a stopaři zase vypadali jako lidi. Ulehli do čistých peřin a tvrdě upadli do sedmihodinového spánku.
Budík v 7:40 probral oba stopaře do stále ještě temné místnosti. Temné, protože závěsy v dětské herně byly velmi husté.
Po domě už byl slyšet dupot dětských nohou, chod domácnosti jela v plném proudu.
Stopaři vyšli z pokoje a na chodbě se potkali s Lorenou, tříletou dcerou. Ta se velmi plaše odebrala z jejich zorných polí. Eliška s Maxem se lekli, že jim jejich stopařský defekt zůstal i po včerejší sprše. Po chvilce bloudění po švýcarském paláci našli Cinu v nejvyšším patře, která už chystala snídani. Jídelnou provoněl ovocný čaj, zralý sýr a chutney z gdoule…
Ale už jsme u Nasavrk, takže to trochu zrychlíme. S Cinou jsme posnídali domácí chleba s chutney a marmeládou, povídali si různé historky a poznávali se
Byla velmi milá, sympatická a taky starostlivá matka. Po pár hodinách povídání nás musela opustit, aby pokračovala na domácím albu pro svou dcerku k narozeninám. Po dvanácté hodině jsme se rozloučili, na cestu nám zabalila kousek chleba a jejich švýcarský sýr. Skvělý zážitek.
~
